V dnešní době je problém odcizování dětí přírodě stále vážnější. Nejde jen o to, aby budoucí dospělí získali vztah k přírodě a svým životním stylem se méně zasluhovali o degradaci životního prostředí. Jde také o to, že pokud děti v nejútlejším věku (uvádí se věk do čtyř let) nemají příležitost k pobytu v přírodě, bude v dospělosti omezena jejich schopnost smyslového vnímání a kvality prožívání vlastního života. Odsud je pak už jen krůček k neuspokojivému životu v konzumu, pocitu, že člověku stále něco chybí, bezmyšlenkovitému nakupování, které ale nedokáže člověka uspokojit. Není to totiž nouze materiální, ale prožitková, vjemová. Co schází, je umění dívat se a vidět, naslouchat a slyšet…

Níže uvádím pár zajímavých citací…

Děti, které nebyly v dětství v dostatečném kontaktu s přírodou, jsou o tyto zkušenosti (smyslové vjemy) ochuzeny, jejich tvořivost, představivost a fantazie se zapouzdřují do jednostejnosti konzumního světa, odkud není úniku. Nejvýraznějším nedostatkem je však i absence povědomí o souvislostech, vazbách a vztazích mezi člověkem a přírodou, které byly pro jejich „historické vrstevníky“ samozřejmostí. Děti získávají více informací o přírodě zprostředkovaně než přímým kontaktem. Dokážou zasvěceně hovořit o problematice deštného pralesa nebo nadměrného výlovu velryb, chybí jim však praktické zkušenosti, jak se např. pohybovat v lese, co si mohou a nemohou dovolit v chráněné oblasti. Do terénu se často neumějí obléknout, nepoznávají stromy, keře, květiny ani některá zvířata, a je jim to jedno. Zdůvodňují to tím, že to v životě nebudou k ničemu potřebovat. V přírodě se neumějí zabavit, nepoznaly kouzlo přehrazování potůčků, stavění zahrádek z klacíků a kamenů, neznají pohybové hry venku.

Pokud dětem neumožníme dostatečný kontakt s přírodou, omezujeme jejich operační pole ve využívání tzv. explorativní hry, ve které se dítě chová jako badatel, potřebuje zakoušet realitu dotýkáním, hleděním, nasloucháním a čicháním. Dopouštíme se zde velké výchovné křivdy, protože u dětí tímto způsobem snižujeme citlivost smyslového vnímání, čímž vlastně ochuzujeme plnohodnotné prožívání jejich života. (Děti, aby byly a žily – Emilie Strejčková, Praha 2005, příspěvek Heleny Vostradovské).

Ekopsycholog Jan Krajhanzl v článku Děti a příroda: období dětského vývvoje z hlediska environmentální výchovy cituje: Clayton, Myers (2009: 118)

Podle studie zaměřené na dětské hry v přírodě se ukázalo, že školáci si v přírodě hrají jinak než v umělém(člověkem zbudovaném) prostředí. Umělé prostředí často vede ke hrám založeným na fyzických schopnostech, a přirozeně v nich proto dominují děti fyzicky zdatnější. Jak však ukázala pozorování, přírodní prostředí podporuje jiný druh aktivit – nejčastěji jsou to hry založené na jazykové inteligenci, kreativitě a imaginaci.

Kdy tedy začít?

…Odpověď by určitě záležela na tom, jakými hranicemi vymezíme environmentální výchovu. Jedno je však jisté: vztah k přírodě a životnímu prostředí se vyvíjí, rodí a po porodu dále utváří společně s dítětem. A je to výchova jeho rodičů (případně nejbližších), která ovlivňuje, jak bude maličký v dospělosti přistupovat ke světu kolem sebe, včetně přírodního světa a životního prostředí. Pokud se tedy vrátíme k úvodní otázce, kdy začít s environmentální výchovou – a dovolíme si dát důraz na slovo „výchova“, pak skutečně můžeme říct: ano, výchova dítěte, která ovlivňuje jeho vztah k přírodě a životnímu prostředí, přirozeně začíná ještě před narozením dítěte…

…Pro odolnost dětí je vynikající, pokud chodí od narození se svými rodiči ven, mohou se přiměřeným způsobem učit být venku za různého počasí (schopnost termoregulace) a jejich imunitní systém se od malička přirozeně sžívá s přírodními „špínami“. Celkově lze říct, že v raném dětství je environmentální výchova spíše výchovou jako takovou – výchovou člověka a jeho vztahu ke světu…

…Předškolák se učí všemi smysly, co všechno je ještě příroda. Čím větší je rozsah jeho zkušeností s přírodou – s rozmanitostí biotopů, proměnami ročních období a změnami počasí – tím lépe. Zažívá přírodu v mnoha podobách a bude si pamatovat, že přírodní svět je mnohem víc než jen načančanou kulisou pro nedělní vycházky v parku. Členitý a živý obraz přírody, který si vytvoří, mu už nevezmou žádné zprostředkované obrazy přírody, se kterými se setká v příštích letech – ať už ty ze školních učebnic, animovaných pohádek nebo třeba filmových hororů… (Jan Krajhanzl, Děti a příroda: období dětského vývvoje z hlediska environmentální výchovy).

Pokud jste dočetli až sem, asi se shodneme na tom, že čím dříve dětem začneme přírodu “ukazovat”, tím lépe. Ať už je to přírodní zahrada, louka, nebo lesík. Důležité je, že jsme strávili čas s otevřenýma očima, nechali dětem prostor pro sebe a třeba se při tom i pořádně ušpinili!